in

Ovlivnila astrologie astronomii, nebo to bylo naopak?

Již ve starověku kolem roku 2000 př. n. l., byli lidé přesvědčeni, že nebesa, zvláště pak Slunce a Měsíc ovlivňují jejich život. Lidé uctívali hvězdy jako bohy, na nichž jejich život závisí, a věřili, že pokud poznají hvězdy, poznají i svoji budoucnost.

Sledování polohy hvězd a planet bylo ve svých počátcích zaměřeno a využíváno hlavně pro určení ročních období, doby setí a sklizně plodin, a bylo spjato s náboženskými rituály.

S rozvojem zemědělství v tzv. Megalitické kultuře si lidé začali vytvářet ty nejjednodušší astronomické kalendáře Vizíry, vybudované v terénu z mohutných kamenů, na nichž jsou patrné vyznačené směry vzhledem k Slunci a Měsíci. Nám asi nejznámější megalitický kamenný kruh je stavba Stonehenge v Anglii.

Nejstarší dochované záznamy z 2–3 tisíciletí př.n.l. o počátcích astronomie, (které však sloužily pouze k astrologickým předpovědím) nám zanechali Babyloňané, Egypťané, Řekové a Číňané. Jejich výpočty zaznamenané do tabulek a kalendářů byly vytvářeny na základě opakujících se dění v přírodě, jako byly pravidelně se opakující záplavy na Nilu v Egyptě, monzunové deště v Číně apod.

Lidé si však začali klást další otázky. Co je vlastně nebe, hvězdy, Slunce, Měsíc a Země? Je Země jejich středem, kolem kterého se všechno otáčí? A tak se těmito myšlenkami a otázkami, které se týkaly vzniku, stavby a fungování vesmíru, začali v pozdější době, v antickém Řecku, zabývat a pokusili je i vyřešit filozofové.

Velký vliv na další vývoj názorů o vesmíru měly dvě řecké filozofické školy (r. 530 př.n.l.).

  1. Atomisté, pro kterých byl celý svět složen z dále nedělitelných částic – atomů, které se pohybují v prázdnu.
  2. Pythagorovci, kteří dali základ geometrii. Ti měli názor, že pouze z náhledu nelze určit těleso, které je v pohybu a těleso, které je v klidu.

Jedním z nejvýznamnějších myslitelů, byl řecký filozof Aristoteles (nar. 384 př. n. l.).  Ten již v r. 340 př. n. l. ve své knize O nebi popsal postavení Měsíce, Země a Slunce a vznik zatmění na Měsíci.

Zjednodušeně to lze popsat tak, že když je stín na Měsíci vždy kruhový, musí být Země, která jej stíní, kulatá.  Tím vyvrátil teorii disku, tedy názor, že Země je plochá deska. Tento názor mimo jiné zastával Anaximenes. Říkal, že země je plochá, vznáší se ve vzduchu stejně jako Slunce, Měsíc a hvězdy, které jsou ohnivé.

Aristoteles však současně považoval za jisté, že středem vesmíru je Země a okolo ní obíhají okolní planety včetně Slunce. Tento model se nazývá Geocentrický. A tuto myšlenku spolu s jinými filozofickými názory převzala i Bible a křesťanské náboženství.

Foto: Geocentrický model vesmíru.

Zdroj foto: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/9c/Cellarius_ptolemaic_system.jpg

Aristotelův geocentrický model byl dlouho považován za správný.  Ještě ve 2. stol. n. l. měla zásadní význam antická vědecká astronomie. Dochoval se systematický soubor astrologických pravidel sepsaný Alexandrijcem Klaudiem Ptolemaiem, ve kterých jsou rozpracovány Aristotelovy myšlenky. Jsou to knihy Almages, učebnice celé astronomie a Tetrabiblos, čtyři knihy, které shrnují úplný systém astrologických pravidel.

Astrologie byla velmi rozšířeným a vlivným učením, zejména v 15. a 16. století. V té době se vyučovala i na univerzitách.

A tak astrologie, díky které chtěli lidé znát svůj osud a poznat svoji budoucnost, byla těsně propojena s astronomií v jeden celek a měla velký vliv na rozvoj vědecké astronomie.

Již ve 14. stol. se však objevily kritické hlasy proti Aristotelovu pojetí vesmíru.

Ale teprve v 16. stol. se italský astronom Giordano Bruno jako první odvážil veřejně popřít Aristotelovo učení. Za své kacířské myšlenky však byl r. 1600 v Římě na Náměstí květů upálen.

Počátkem 16. stol. pak na základě pozorování vyslovil polský astronom Mikuláš Koperník myšlenku, že středem vesmíru je Slunce. Tento model se nazývá Heliocentrický. Koperníkův spis De revolutionibus orbium coelestium, který vyšel až po jeho smrti, vyřadila katolická církev ze seznamu zakázaných, kacířských knih až v 19. stol. Za zmínku stojí, že předmluva v této knize je adresována papeži Pavlu III.

Obrovský zlom při pozorování vesmíru nastal s objevem dalekohledu, který vynalezl Holanďan Lippershey r. 1608.

Do dějin astronomie se také zapsal Italský fyzik a astronom Galileo Galilei, který r. 1609 poprvé při pozorování vesmíru vlastním dalekohledem objevil mimo jiné satelity Jupitera, skvrny na Slunci a krátery na Měsíci. Byl zastáncem Heliocentrické astronomie.

Roku 1616 byl heliocentrický názor zakázán zvláštní komisí, kterou ustanovil papež Pavel V.

V této době, také německý matematik, astrolog a astronom Johannes Kepler, který několik let od r. 1600 působil na dvoře císaře Rudolfa II v Praze jako asistent Tychona Brahe, popsal tři základní zákony pohybu nebeských těles.

Jednou z nejvýznamnějších osobností v dějinách vědy je anglický vědec, matematik a fyzik Isaac Newton. Ten propojil Keplerovy zákony o pohybu planet s vlastní teorií o gravitaci. V roce 1687 vydal knihu Philosophiae Naturalis Principia Mathematica, ve které popisuje zákon gravitace a tři zákony pohybu.

Tím zcela potvrdil Koperníkův Heliocentrický model.

Foto: Heliocentrický model vesmíru

Zdroj foto: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/57/Heliocentric.jpg

Na základě těchto výsledků bádání došlo k tomu, že po mnoho dalších let se předpokládalo, že celá fyzika včetně vesmíru se řídí mechanicky. Myšlenka, že Země spolu s planetami obíhá kolem Slunce, byla opakovaně potvrzena astronomickým pozorováním a vytvořený mechanický model byl považován za neměnný, Newtonovo dílo tak bylo považováno za základ fyziky.

What do you think?

1 point
Upvote Downvote

Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Loading…

0

Comments

0 comments

Jak vnímáme náš svět? A kolik rozměrů má vesmír?

Proč slunce svítí